Trh s plynem a energetické trhy obecně, procházejí v posledních letech výraznými změnami. Zkusme analyzovat, kolik zemního plynu bude Evropa a Česká republika potřebovat, od koho ho koupí a kudy ho přivede.
Dodávky zemního plynu do EU28 mezi roky 2013 a 2014 poklesly podle údajů Eurogasu (2016) celkově o 11,1%. Tento pokles nastal naprosto ve všech státech EU, u České republiky činil 12%. Smutnými vítězi jsou Estonsko, Francie, Chorvatsko a Slovensko. Pokud jde o skladbu primárních zdrojů energie, došlo ve stejném období k růstu spotřeby jaderné energie o 0,4% a růstu spotřeby OZE o 0,6%, což je mimochodem překvapivě nízké číslo. Spotřeba tuhých paliv poklesla jen o půl procenta, ovšem zemního plynu o 1,5%. Z toho se dá vyvodit závěr, že „looserem“ je právě zemní plyn.
Otázka první – kolik zemního plynu bude zapotřebí?
Ve světle těchto údajů bude určitě zapotřebí znovu a kriticky přehodnotit starší, někdy až bohatýrské, výhledy potřeby dodávek zemního plynu do zemí EU28. Spotřeba zemního plynu se v jednotlivých členských státech pochopitelně bude velmi lišit, ale v EU jako celku budou dodávky plynu spíše jen velmi mírně růst, případně i stagnovat.
Také Mezinárodní energetická agentura IEA ve svém výhledu World Energy Outlook 2015 uvádí, že světová potřeba energie ve všech jejích scénářích sice roste, ale politiky jednotlivých vlád hrají stále významnější roli. Určují totiž cesty tohoto růstu a stupeň, jímž budou emise skleníkových plynů předepsané cesty následovat. Ve středním scénáři (New Policies Scenario) se sice má potřeba energie mezi roky 2013 až 2040 zvýšit téměř o jednu třetinu, ovšem veškerý růst se má odehrát v nečlenských zemích OECD, zatímco v tradičních zemích OECD naopak potřeba o 3% poklesne.
Dílčí závěr – Ve vztahu k současným objemům dodávek zemního plynu do EU28 se nedají očekávat žádné převratné změny.
Pokud jde o situaci v České republice, celková roční spotřeba zemního plynu v roce 2014 dosáhla hodnoty 7 280,4 mil. m3. Konstatuje to Roční zpráva o provozu plynárenské soustavy ČR, kterou na základě § 17 odst. 7 písm. m) zákona č. 458/2000 Sb., (energetický zákon) vydává Energetický regulační úřad (ERÚ). Ten pro zpracování zprávy využívá všechny údaje získané na základě denních, měsíčních a ročních hodnot od výrobců, provozovatelů zásobníků, provozovatele přepravní soustavy, provozovatelů distribučních soustav, obchodníků s plynem, operátorem trhu, jímž je společnost OTE.
Zemní plyn se stále v České republice významně podílí na prvotních zdrojích energie. Vyjádřeno v energetických jednotkách, přesahuje roční spotřeba plynu spotřebu elektřiny o více než jednu třetinu. Podle Ročních zpráv o provozu soustav (ERÚ) dosáhla v roce 2014 roční spotřeba zemního plynu plných 77 409,1 GWh a roční spotřeba elektřiny 57 147,1 GWh. Význam zemního plynu v PEZ to dobře dokumentuje, ale tento fakt není obecně příliš známý.
Zpráva také uvádí, že ve srovnání s rokem 2013 došlo ke snížení skutečné spotřeby zemního plynu o 12%. Hlavním důvodem tak výrazného poklesu spotřeby bylo především velmi teplé počasí s průměrnou odchylkou o 1,8°C nad dlouhodobým teplotním normálem. Průměrná teplota v roce 2014 byla zaznamenána ve výši 9,7°C, což představuje nejteplejší období za uplynulých 25 let. Vzhledem k tomu, že je velikost spotřeby plynu silně závislá na průběhu počasí, projevilo se snížení spotřeby nejvíce u kategorií maloodběratelů a domácností, tedy u odběratelů, kteří plyn využívají pro otop. Nejnižší měsíční spotřeba byla dosažena v srpnu ve výši 300 mil. m3 (3 288 GWh), naopak nejvyšší v lednu 1 067 mil. m3 (11 368 GWh).
Spotřeba zemního plynu v České republice od roku 2005 přes drobné výkyvy v některých letech stále klesá. Mezi roky 2005 až 2014 klesla spotřeba o cca 2,3 mld. m3, tj. 24 TWh. Důvodem byly především klimatické podmínky, které vykazují dlouhodobě nadnormálové hodnoty, dále pak ekonomický útlum některých průmyslových odvětví i hospodářství jako celku a cena plynu pro konečné spotřebitele. Na poklesu spotřeby se rovněž významně podílejí úsporná opatření v odběrech energie a zateplování objektů.
Dílčí závěr – Ani v České republice se žádný závratný růst spotřeby zemního plynu nedá očekávat.
Otázka druhá – od koho zemní plyn nakupovat?
Podle Statistické ročenky Eurogasu (2016) zůstává pro EU28 hlavním zdrojem zemního plynu vlastní těžba. Její původní rychlý pokles se v roce 2007 zpomalil přistoupením Rumunska, které má významné zásoby plynu. Nicméně, klesající trend vlastních zdrojů zemního plynu je fakt, s nímž je nutné do budoucnosti stále více počítat. Dodávky plynu ze zemí mimo EU pocházejí z Norska, Ruska a Alžírska, případně ve formě zkapalněného zemního plynu LNG z mnoha různých zdrojů. V posledních letech je tato situace přes všechny politické peripetie vcelku stabilizovaná.
Dodávky zemního plynu (EU28, údaje v %, Eurogas 2016)
| rok 2013 | rok 2014 | |
| 34 | vlastní těžba | 33 |
| 27 | Rusko | 27 |
| 23 | Norsko | 24 |
| 8 | Alžírsko | 8 |
| 8 | LNG+) | 8 |
+) na dodávkách LNG se v klesajícím pořadí podílejí Katar, Libye, Nigérie, Trinidad a Tobago, Peru, Egypt a Omán
Dodávky ruského plynu do Evropy
Ruský zemní plyn se do Československa a přes něj do západní Evropy dostával tranzitním systémem již od roku 1973. Objem plynu zpočátku rychle stoupal a svého vrcholu dosáhl okolo roku 2005. Diverzifikační aktivity (západo)evropských zemí a České republiky, spolu s úspornými opatřeními, zateplováním a zvyšováním účinnosti užití plynu, přispěly mírnému poklesu či stagnaci celkového objemu dodávek ruského zemního plynu. Svůj nezanedbatelný podíl na tom však mělo i zastavení dodávek z ruské strany v lednu 2009 v důsledku sporu s ukrajinským tranzitérem plynu. Diverzifikovaných zemí, tedy ani nás, se sice výrazně nedotklo, ovšem na druhé straně to vážně narušilo obchodní důvěru a důsledky sklízí ruský dodavatel neustále. Ze statistiky je zřejmé, že dodávky ruského plynu se už nikdy nevrátily na hodnotu z roku 2005, natož aby ji překonaly.
| rok | 1973 | 1975 | 1980 | 1985 | 1990 | 1995 | 2000 | 2005 | 2010 | 2014 |
| mld/m3 | 6,8 | 19,3 | 54,8 | 69,4 | 110,0 | 117,4 | 130,3 | 154,3 | 138,6 | 146,6 |
Gazprom tradičně rozděluje své evropské trhy na západoevropské včetně Turecka a středo- a východoevropské, kam patří i balkánské země. Zeměpisně ani přepravně to sice postrádá hlubší opodstatnění, ale budiž, tradice zde vítězí nad logikou i logistikou přepravy.
Do západoevropského regionu bylo v roce 2014 dodáno celkem 117,9 mld. m3, což je rozhodující množství ruského exportu plynu. Rozdělení do jednotlivých zemí regionu bylo následující (mld. m3):
| Dánsko | Finsko | Francie | Itálie | Německo | Nizozemí | Rakousko | Řecko | Švýcarsko | Turecko | UK |
| 0,41 | 3,11 | 7,10 | 21,68 | 38,70 | 3,51 | 3,95 | 1,75 | 0,30 | 27,33 | 10,09 |
Země střední a východní Evropy jsou pro Gazprom významné především blízkostí svých trhů, některé z nich včetně České republiky jsou pro ruský zemní plyn také zeměmi tranzitními. Dodávky do tohoto regionu dosáhly v roce 2014 celkového objemu 28,7 mld. m3, v následujícím rozdělení:
| Bosna a Hercegovina | Bulharsko | ČR | Maďarsko | Makedonie | Polsko | Rumunsko | Srbsko | Slovensko | Slovinsko |
| 0,16 | 2,79 | 4,76 | 5,33 | 0,05 | 9,10 | 0,33 | 1,36 | 4,39 | 0,43 |
Zdroj: Gazprom Export, 2015; všechny údaje v mld m3/rok
Celkově tedy v roce 2014 dodal Gazprom Export do evropských zemí 146,6 mld. m3, z toho 80% připadlo na západoevropské odběratele a 20% na země střední a východní Evropy.
Rusko i v loňském roce zůstalo hlavním dodavatelem plynu do Evropské unie. Jeho podíl na celkovém dovozu plynu do EU však klesl o další dva procentní body na 40%. Podíl druhého nejvýznamnějšího dodavatele Norska činí 36%.
Údaje o závislosti na dodávkách ruského zemního plynu jsou obecně těžko dohledatelné a navíc se velmi liší podle zdrojů informací i v závislosti na použité metodice. Některé berou v úvahu pouze přímé kontrakty mezi Gazprom Exportem a příslušnými národními plynárenskými společnostmi, jindy se pokoušejí dopočítat i dodávky ruského plynu nakoupené nezávislými obchodníky na spotovém trhu. Proto porovnatelnost údajů není nijak závratná.
Porovnáme-li dodávku ruského plynu (2014) do České republiky ve výši 4,76 mld. m3 s jeho celoroční spotřebou 7,28 mld. m3, znamená to, že podíl ruského plynu tvořil přibližně 2/3 ročních dodávek. Zbývající 1/3 dodaného plynu pocházela od dalších obchodníků, kteří jej nakupovali především na evropských spotových trzích. Česká republika si tak nadále udržuje status země diverzifikované jak dodávkově, tak přepravními cestami. Tento status je v kontextu zemí střední a východní Evropy jedinečný. Zjednodušeně řečeno, byl obchodně zahájen v roce 1997 podepsáním kontraktu na dodávky plynu z Norska a pokračuje neustále také technicky. Posledními z nejvýznamnějších vylepšení bylo uvedení do provozu plynovodu Gazela a propracování reverzního toku plynu systémem NET4GAS.
Další dodavatelé zemního plynu do Evropy
Norsko
Zemní plyn těžený v norském sektoru Severního moře proudí na evropskou pevninu soustavou podmořských plynovodů, které vedou na území Německa. To je také největším odběratelem norského plynu. Kontrakt pro zásobování ČR norským plynem zahrnuje také úpravu plynu v Německu a jeho přepravu přes území Německa.
Alžírsko
Alžírsko je největším producentem zemního plynu na africkém kontinentu. Do Evropy se zemní plyn dodává buď systémem podmořských plynovodů do Španělska a Itálie nebo ve zkapalněné formě zejména do Španělska, Francie a Itálie.
Nizozemí
Nizozemí je nejvýznamnějším západoevropským dodavatelem zemního plynu. Plyn z největšího ložiska Groningen však patří mezi plyny typu L, tedy mezi plyny s nižším spalným teplem.
Dodávky LNG
Alžírský podíl dodávek plynu zahrnuje jak přepravu plynu potrubím, tak v jeho zkapalněné formě. Významnou část kryjí i zdroje z dalších částí světa, především zkapalněný plyn z Kataru, který je jeho nejvýznamnějším producentem pro EU28. Zajímavostí jsou i dodávky zkapalněného plynu z pro nás tak exotických zemí, jako jsou Perú nebo Trinidad a Tobago.
Do EU28 se 85% dovozu zemního plynu uskutečňuje plynovody a 15% tankery různých velikostí ve formě LNG. Tato čísla jsou dlouhodobě stabilní.
Dílčí závěr – Vzhledem k dříve diskutované potřebě zemního plynu a jeho značné nabídce na trhu není zapotřebí trpět nespavostí z jeho nedostatku.
Otázka třetí – kudy zemní plyn přepravit?
Pro lepší pochopení rozvoje evropských plynovodních sítí a sítí v České republice je zapotřebí zmínit také vývoj zásobování Evropy zemním plynem. Byla pro něj významná především první polovina sedmdesátých let minulého století, kdy byla zahájena výstavba dálkových plynovodů z tehdejšího Sovětského svazu do zemí západní Evropy a byla vytvořena základní přepravní síť ruského zemního plynu. Přes území tehdejšího Československa tak začal proudit ruský zemní plyn nejprve do Rakouska (v roce 1972) a následně i do SRN (v roce 1973).
Zdroj: OTE
Chce-li Rusko prodávat svůj plyn dál do Evropy, muselo jej donedávna vést především přes Ukrajinu. Proto Gazprom připravil své projekty Severnyj a Južnyj potok, u nás nazývané Nord Stream a South Stream. První z nich již vede po dně Baltského moře z ruského Vyborgu do německého Greifswaldu, druhý byl plánován pod Černým mořem do Bulharska.
Z ruského hlediska spočíval strategický význam South Streamu mimo jiné i v tom, že vyšachoval ze hry dlouho plánovaný plynovod Nabucco, který měl z neruských zdrojů plynu vést po pevnině, převážně přes Turecko. Nabucco (bohužel jen slovně) podporovala Evropská unie, neboť by snižoval význam Ruska jakožto dodavatele energetických surovin. Nicméně protože ekonomika South Streamu nebyla úplně jasná, vysoké náklady podmořského vedení po dně Černého moře nebyly nikdy přesně vyčísleny, a protože plynovod nevyhověl předpisům EU, byla jeho stavba odvolána.
Alternativou South Streamu pak měl stát jiný plynovod, opět v trase mimo EU do Turecka. Plynovod Turkish Stream o délce 1 090 km a roční kapacitě 63 mld. m3 měl vést přes Černé moře do evropské části Turecka, s možným prodloužením do Řecka.
Zdroj: Gazprom
Situace je ovšem vzhledem k vyhraněným vztahům mezi EU a Ruskem po ruském zabrání Krymu a prohlášení Gazpromu o zastavení dodávek přes Ukrajinu od roku 2019 nadále velmi nepřehledná. Rovněž konflikt po sestřelení ruského vojenského letadla nad Tureckem zmrazil rusko-turecké vztahy a o stavbě plynovodu lze teď s úspěchem pochybovat. To povzbuzuje úvahy o alternativních způsobech přivedení zemního plynu do nejvíce ohrožené a nejvíce potřebné oblasti Balkánu.
Příkladem z poslední doby je plynovod Eastring, navrhovaný slovenskou přepravní společností Eustream. Obousměrným plynovodem by mohl proudit na Balkán zemní plyn ze západní Evropy, ale třeba také z Asie přes Turecko opačným směrem.
Zdroj: internet
Plynovod by neměl být uzavřen ani dodávkám ruského plynu oběma směry, přičemž ze zvýšené přepravy plynu by mohla ve svém důsledku profitovat také Česká republika. Projekt sám se zdá být ekonomicky schůdný, protože má vznikat postupně a s využitím stávající plynovodní přepravní infrastruktury na Balkáně. Takový postup je v současné rozkolísané a přeregulované době tím nejrozumnějším způsobem rozvoje přepravních sítí.
Ovšem nejen EU diverzifikuje, také Rusko se snaží diverzifikovat své trhy, proto Rusko a Čína v roce 2014 uzavřely dohodu o dodávkách plynu za 400 miliard dolarů. Součástí smlouvy je i výstavba plynovodu z nových polí, která bude ruskou stranu stát 55 miliard dolarů. Výstavba ruské části byla slavnostně zahájena v září 2014, Čína zahájila svou část v květnu 2015. Plynovod malebně nazvaný Síla Sibiře, jehož celkové investiční výdaje mají dosáhnout 840 miliard rublů, měl být původně dokončen v roce 2019. Letos ovšem Gazprom bez uvedení důvodů termín prodloužil o tři roky. Lze se domnívat, že důvodem jsou jak problémy ruského hospodářství, tak i proti očekáváním pomalejší růst v Číně.
Plynovod má být 3 968 kilometrů dlouhý a spojí plynová pole ve východní Sibiři s Čínou. Celkové investice obou zemí mají v součtu činit přes 70 miliard dolarů.
Pokud jde o další možný vývoj ve vztahu k ruským dodávkám plynu do Evropy, je důležité zmínit také jednání šéfa Gazpromu Alexeje Millera s německým ministrem hospodářství a energetiky Sigmarem Gabrielem, které se odehrálo na počátku července 2014. Jednání vázalo na podpis memoranda o záměru vybudovat další dvě linie plynovodu Nord Stream II s další kapacitou celkem 55 mld. m3 zemního plynu ročně. To by ještě více potvrzovalo postupnou změnu toků dodávek ruského zemního plynu v Evropě na severo-jižní směr, do nějž je již zapojen plynovod Gazela na českém území. Je tedy zřejmé, že i rozvoj plynovodní sítě na našem území jde správným směrem.
Stav plynárenského systému České republiky
Česká republika disponuje robustním přepravním systémem a dobře rozvinutými pozemními zásobníky zemního plynu.
Zdroj: Net4Gas
Zásobníky plynu v České republice jsou z hlediska kapacity i technických parametrů na velmi dobré úrovni. V roce 2014 bylo v ČR provozováno 9 zásobníků plynu o celkové kapacitě 3,5 mld. m3. Poměr jejich kapacity a importovaného plynu dosahuje vynikající hodnoty 42 %, stejný ukazatel za celou EU činí 34 %. Jistou nevýhodou zásobníkové soustavy je soustředění její skladovací kapacity do oblastí jižní a severní Moravy, které je dané geologickými důvody. Částečně jej však řeší postupné napojování uskladňovacích kapacit na tranzitní soustavu a navyšování denního těžebního výkonu. Využívání zásobníků v ČR podobně jako v Evropě za poslední roky klesalo. Důvodem byly příznivé poměry pro obstarání plynu na burzách. V souvislosti s ukrajinskou krizí však opět došlo k oživení užití plynu ze zásobníků a v zimním období byly zásobníky ČR naplněny i čerpány dostatečně.
Kapacita zásobníků v ČR se dále navýší v roce 2016 zprovozněním nového zásobníku Dambořice (0,45 mld. m3) a intenzifikací dnešního zásobníku Uhřice Jih. Celková uskladňovací kapacita v ČR tím stoupne o 14 % až na 4 mld. m3, čímž dosáhne bezmála 50 % plánované roční spotřeby. Poměry dále zlepší připojení zásobníku Dolní Bojanovice na českou soustavu, které se očekává v roce 2017. Mimo to dojde ke zlepšení těžební schopnosti zásobníků skupiny RWE, a to o 7,5 mil. m3 denně.
Realizace dalších záměrů na rozšiřování uskladňovací kapacity, které dosahují 600 mil. m3 celkového uskladněného objemu, bude navázána na budoucí rozvoj spotřeby plynu v České republice a bude záležet především na ekonomické návratnosti projektů, která závisí na ceně za skladování plynu. Na ni bude bezesporu i nadále vyvíjen tlak prostřednictvím relativně nízkých cen plynu na burzách. Udržení dostatečné skladovací kapacity ČR ve vztahu k výši spotřeby plynu bude důležité pro zajištění bezpečnosti a spolehlivosti zásobování
Kapacita současné přepravní soustavy je zcela dostatečná pro běžné provozní stavy a dodávky plynu, stejně tak je uspokojivá pro zajištění spotřeby zemí EU v situaci přerušení tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu. Za dostatečnou lze označit kapacitu předávacích stanic do distribučních sítí. Pokud jde o budoucí rozvoj domácí plynárenské soustavy, jsou určitou výjimkou jen oblasti severní Moravy a Slezska, které nemají přímý přístup k tranzitní soustavě. Problém se zásobováním těchto oblastí může vzniknout i za stavu navýšení spotřeby vlivem nízkých teplot a nízkého využívání zásobníků v této oblasti (PZ Štramberk, Třanovice a Lobodice) vlivem nerentability jejich provozu. Tento nedostatek by měl řešit plánovaný plynovod Moravia o kapacitě až 14 mld. m3 plynu ročně, jehož realizace je očekávána v roce 2019. Projekt Moravia by měl současně sloužit také pro mezistátní přepravu plynu ve směru sever – jih a obráceně, bude-li o ni komerční zájem.
V přepravní soustavě se i nadále počítá s posilováním severojižních směrů toku plynu. Vedle plynovodu Moravia, řešícího zásobování severní Moravy, by měl být okolo roku 2020 zprovozněn plynovod Břeclav – Baumgarten, který napojí českou soustavu na Rakousko (tzv. projekt BACI, součást evropských projektů TENS). Projekt plynovodu se připravuje, jeho předpokládaná kapacita má být 8 až 20 mld. m3 plynu ročně. Nadále se bude posilovat i kapacita reverzních toků přes hraniční předávací stanici Lanžhot směrem na Slovensko.
Krátce po roce 2020 by mělo být také zprovozněno nové napojení na polskou přepravní soustavu, označované jako plynovod STORK II. Plánovaná kapacita je 7 mld. m3 ročně na česko-polském profilu a 5 mld. m3 v opačném směru. Návazně na to pak začne plynovod Moravia plnit kromě funkce zásobování severní Moravy také významnou tranzitní úlohu pro plyn ve směru na Polsko, neboť bude na plynovod STORK II navazovat. Další napojení na Rakousko, tentokrát plynovodem Záboří (jižní Čechy) – Oberkappel, by ČR mohlo zpřístupnit rozsáhlé rakouské skladovací kapacity a zvýšilo by transportní schopnost plynu pro Rakousko. Realizace tohoto projektu lze ale očekávat až někdy okolo roku 2022.
Dílčí závěr – Ani české plynárenství, ani plynárenské firmy EU nespí, přesměrování toků zemního plynu v Evropě je následováno příslušným rozvojem infrastruktury. Ta je univerzálně využitelná pro různorodé dodávky plynu plynovody či ve formě LNG.
A co říci závěrem?
Ve střední a západní Evropě nejsou v oblasti plynárenství větší problémy, je ovšem nezbytné navrhnout a dořešit zásobování jihovýchodní Evropy zemním plynem. Návrhy Energetické unie EU stran spolehlivosti a bezpečnosti dodávek a vzájemných výpomocí jsou z mého pohledu v mnoha ohledech úsměvné, neboť navrhují to, co jsme už dávno sami vymysleli a udělali.
Hlavní problém vidím úplně jinde, a nerozhodnou o něm plynárníci. Je tu ještě totiž čtvrtá otázka, která zní: Plyn do Evropy – proč? EU-decisionmakeři, tedy ti, kdož činí dalekosáhlá rozhodnutí na evropské úrovni, by si měli ujasnit, zda o zemní plyn stojí či nikoliv. Ale to už je na jiný článek …
Oldřich Petržilka, OTE
O autorovi:
Ing. OLDŘICH PETRŽILKA věnoval čtyřicet let práci v českém plynárenství, především v oblasti koncepce a strategie. Tři roky byl ředitelem odboru plynárenství a kapalných paliv na Ministerstvu průmyslu a obchodu, působil rovněž jako Senior Manager a plynárenský expert konzultační firmy Deloitte. Českou republiku zastupoval v řadě mezinárodních projektů, ve sdružení Eurogas a v Mezinárodní plynárenské unii. Od roku 2003 pracoval v České plynárenské unii a od roku 2010 byl jejím prezidentem. V současné době působí v dozorčí radě operátora českého energetického trhu, společnosti OTE a.s.
Kontakt: oldpet@seznam.cz